„Vladimíre Vladimíroviči, pomoz nám.“ Snímek Stavební jáma ukazuje pravou tvář Putinova Ruska

"Nebylo by spravedlivé rozdělit bohatství rovným dílem mezi všechny?" "Copak nám můžete brát to, co ani nemáme?". "Nedohlédnete dál, než na moskevský silniční obchvat!". Děti, rodiče, důchodci, pracující či studenti. Někdy skupina a jindy zase jednotlivec. Lidé napříč celým Ruskem se obrací na svého jediného "spasitele" s prosbou o pomoc. A ne ledajakou. Prosí ho, aby mohli normálně žít. 

V prvních minutách působí dokument Stavební jáma režiséra Andreje Grjazeva spíše groteskně. Ať už bagrem padajícím do vykopané díry nebo dětmi koupajícími se ve stavební jámě. S rostoucí stopáží ale úsměv postupně mizí a divákovi se postupně odkrývá krutá pravda o životě v největší zemi světa.

Stavební jámy jsou vlastně symbolem. Staví je lidé mnohdy pracující v nelidských podmínkách. Neptají se proč, prostě kopou.

Postup je vždy stejný. Pozemky skoupí mafie, nechá udělat jámu, ale potom už nejsou peníze na další práci. A tak zůstane jen obrovská díra v zemi, kterou už nikdy nikdo nezasype.

Film je seskládaný z výpovědí nejchudších Rusů, kteří se už několik let obrací na prezidenta Vladimíra Putina prostřednictvím videovzkazů na platformě YouTube. Doufají, že jim nejmocnější muž Ruska pomůže zlepšit jejich život .

Někdy má video pět zhlédnutí, jindy jeho sledovanost sahá k řádům stovek tisíc. "Drahý Vladimire Vladimiroviči...", zaznívá z úst mužů i žen všech věkových kategorií.

Pohled na prezidenta se u lidí různí. Někteří ho proklínají, jiní ho berou jako jediného spasitele, co jim může pomoci. Jsou tu skupinky lidí, které už vzdaly šanci na svá základní lidská práva a jen chtějí ukázat, jak s nimi systém zachází. Stejně tak ale sledujeme i jedince na úplném dnu, kteří se k Vladimíru Putinovi stále obrací s vírou, že se od něj dočkají pomoci.

"40 % světových zásob surovin je v Rusku. My, Rusové, přitom žijeme nejhůř. 70 % Rusů jen živoří. Služebníku lidu, V. V. Putine, mám k tobě osobní otázku. Kam to všechno mizí?" obrací se přímo na prezidenta starý, zbědovaný muž.

"Jaká je v naší zemi demokracie? Nemůžeme se ani oficiálně obrátit s prosbou na prezidenta. Když policie, tamhle stojí v uniformách, nedovolí lidem pořídit společnou výzvu," zachycuje muž ve středních letech policejní restrikce.

"Bydlíme tu jako v roce 1946," ozývá se z úst plačící matky.

A nestěžuje si jen ona. Lidé nemají kde spát. Chybí cesty, aby se dostali za hranice města. Často jim neteče pitná voda a nemají základní suroviny. S prosbou o dodávky plynu, vyčištění kanalizace, o nový domov, rampu pro handicapované, zavedení signálu ve městě nebo pomoc s nalezením pohřešovaného syna se obrací další a další lidé. S nadějí, že budou vyslyšeni. Ale nejsou.

"Je mi 14 let a mám transplantovanou ledvinu. Musím brát léky, ale dávají mi místo nich náhradní. Mohl byste upravit zákon, aby mi dávali normální léky? Chci žít," říká bezelstně malý chlapeček ve videu určeném prezidentovi.

A to je výzva, která pojí všechny bez rozdílu věku, pohlaví, zaměstnání či bydliště. Jediné jejich přání je normálně žít. 

Autor: Jana Hroncová